Jdi na obsah Jdi na menu
 

Neplatná pracovní smlouva, faktický pracovní poměr a pracovní úraz

 

30. 4. 2020 - 21Cdo 2124/2018 (připravila Helena Hangler)

 

V nedávné době Nejvyšší soud ČR vydal zajímavé rozhodnutí týkající se pracovního poměru jednatele a pracovního úrazu. Na úvod nutno podotknout, že toto rozhodnutí ani příspěvek se netýká dlouhodobého problému se souběhem funkcí, tedy (ne)možností vykonávat funkci jednatele v pracovním poměru, ale naopak reflektuje situaci, kdy jednatel vykonává pro společnost práci nesouběžnou, tedy činnost spadající mimo výkon funkce statutárního orgánu.

V předmětné věci byla žalobcem společnost s ručením omezeným, jejíž jediný společník byl zároveň jejím jednatelem. Tento jednatel uzavřel jako zástupce společnosti pracovní smlouvu sám se sebou jakožto zaměstnancem, a to na pracovní pozici montážní mistr. Jednatel utrpěl v rámci výkonu práce (tedy nikoli jednatelské funkce) úraz. Společnost jakožto zaměstnavatel vznesla u pojišťovny nárok na kompenzaci vzniklé škody (zde zejména náhrada za ztrátu na výdělku a bolestné), a to z titulu zákonného pojištění zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem ve smyslu vyhlášky č. 125/1993 Sb. Pojišťovna ovšem odmítla plnit s poukazem na to, že mezi společností a poškozeným nevznikl pracovněprávní vztah.

Následný spor dospěl až k Nejvyššímu soudu ČR, který se zabýval zejména dvěma otázkami:
1) zda je pracovní smlouva platná a mezi společností a poškozeným vznikl pracovní poměr, a
2) zda se na vztah mezi společností a poškozeným aplikuje úprava zákonného pojištění zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu.

 

K platnosti pracovní smlouvy

 

Nejvyšší soud ČR v souladu s dosavadní judikaturou potvrdil, že pracovní smlouva, kterou uzavře na obou stranách jedna a ta samá osoba, byť jednající v odlišných funkcích – tedy jednou jako zaměstnanec a jednou jako jednatel, zástupce zaměstnavatele, je pro nepřekonatelný střet zájmů neplatná.

Nutno podotknout, že situace, kdy jednatel uzavírá sám se sebou pracovní smlouvu, je v praxi dosti běžná; naprosto typické je to pro start-upy a menší společnosti, ve kterých společník vykonává současně funkci jednatele a zároveň osobně pracuje pro společnost (např. osobně poskytuje služby zákazníkům společnosti).

Závěr Nejvyššího soudu ČR o neplatnosti takových smluv přináší v praxi nemalé problémy, u jednočlenných společností de facto znemožňuje legální zaměstnání jednatele.

Dle autorky tento závěr nemá opodstatnění, a to z následujících důvodů. Je velmi sporné, zda lze vůbec o střetu zájmů hovořit. Pokud je totiž jednatel zároveň společníkem společnosti a zaměstnává sám sebe, nemůže nijak dojít k poškození jeho zájmů jakožto vlastníka, protože vyplácená mzda je ve svém důsledku poskytována z jeho vlastních prostředků (byť prostřednictvím jím vlastněné společnosti). Navíc sjednání pracovní smlouvy je věrnou právní reflexí reálně vykonávané práce, kterou odvádí pro společnost. Z hlediska dopadů do sféry odvodů (příjmů státu) je pak ujednání o mzdě rovnocenné s odměnou jednatele a dokonce méně výhodné než výplata těchto prostředků formou podílu na zisku; nelze tak ani argumentovat obcházením zákona či poškozením zájmů státu.

S ohledem na výše uvedené se postoj Nejvyššího soudu ČR jeví jako značně formalistický a v praxi způsobuje značné problémy. Uvedená situace je totiž zcela neřešitelná pro menší společnosti, které mají právě pouze jednoho jednatele, jenž se přímo podílí na poskytování služeb společností. Navíc vyvolává další otázky; například zda by uvedený jednatel měl mít pracovní povolení v případě, že se jedná o osobu, která bez tohoto povolení jinak na území ČR pracovat nesmí. Rovněž nejasný je osud zákonných pojištění, zejména důchodového, tedy zda za řadu let nepřijde s touto argumentací správa sociálního zabezpečení a nebude rozporovat nárok na starobní důchod.

Dle názoru autorky by tento problém měl být do budoucna vyřešen postupem dle §§ 54 ZOK (zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích). Tato ustanovení upravují otázku střetu zájmů, včetně situace, kdy jednatel uzavírá smlouvu s jím zastupovanou společností. Pokud tedy bude jednatel postupovat dle těchto ustanovení, měla by dle názoru autorky být smlouva platná a mělo by se tak předejít negativním důsledkům nastíněným výše.

 

K pracovnímu poměru bez platné pracovní smlouvy

 

Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že pokud jednatel vykonává pro společnost práci na základě neplatné pracovní smlouvy, vzniká mezi ním a společností tzv. faktický pracovní poměr. Dojde-li za těchto okolností k ublížení na zdraví v rámci výkonu práce, jedná se o pracovní úraz ve smyslu zákoníku práce, společnost odpovídá jednateli za vzniklou škodu a je povinna mu ji nahradit v rozsahu a za podmínek zákoníku práce.

Za běžných okolností by tato škoda byla zaměstnanci kompenzována z povinného pojištění zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem. V případě faktického pracovního poměru ale Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že takováto škoda není kryta předmětným pojištěním a pojišťovna tak není povinna ji zaměstnanci, respektive zaměstnavateli nahradit. Tento závěr opírá o skutečnost, že ve vyhlášce č. 125/1993 Sb., je jako základní podmínka vzniku pojištění uveden vznik „prvního pracovněprávního vztahu“.

Uvedený závěr Nejvyššího soudu ČR je dle názoru autorky přepjatě formalistický a v praxi těžko obhajitelný. Předně, vyhláška podmiňuje vznik pojištění existencí pracovněprávního vztahu. Vykonává-li osoba jako zaměstnanec práci pro zaměstnavatele, byť bez platné pracovní smlouvy, jedná se bezesporu o vztah, který má pracovněprávní podstatu. Nejvyšší soud ČR sám uvádí, že faktický pracovní vztah je třeba vypořádat stejně jako pracovní poměr a přiznává například zaměstnanci nárok na náhradu mzdy, dovolenou atd. Z rozhodnutí tak nevyplývá jednoznačně, proč by měl být takový zaměstnanec vyloučen ze zákonného pojištění. Otázka platnosti pracovní smlouvy a tzv. faktický pracovní poměr není ve vyhlášce vůbec reflektována, tedy vyhláška jej jako důvod odepření plnění neuvádí, nejedná se tedy o zákonnou výluku z pojištění, a odepření pojištění tak dovodil čistě Nejvyšší soud ČR, a to bez bližšího zdůvodnění a bez reflexe praktických dopadů.

Dále je třeba uvést, že v rozhodnutí není nijak reflektováno, že zaměstnanec požívá zvláštní zákonné ochrany a že neplatnost právního úkonu (dnes právního jednání) nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud ji nezpůsobil výlučně sám. Vyloučení zaměstnance ze zákonného pojištění pro neplatnost pracovní smlouvy (zde navíc pro neplatnost dovozenou pouze judikatorně a nikoli například pro absenci podstatné náležitosti pracovní smlouvy) přitom bezesporu zaměstnanci na újmu je. Přičteme-li navíc, že zaměstnavatel po celou dobu řádně za zaměstnance odváděl pojistné, zdá se závěr Nejvyššího soudu ČR jako neobhajitelný.

Pokud tedy přihlédneme k výše uvedenému, nejeví se autorce závěr Nejvyššího soudu ČR jako správný. Nepřiznání zákonného pojištění vede k zásadnímu zhoršení pozice zaměstnance. Je nabíledni, že pojišťovny budou nyní zkoumat platnost pracovních smluv a tendovat k odmítání plnění pro jejich vady. Vzniká tak reálné riziko, že se zaměstnanec náhrady za pracovní úraz nedočká. Zejména u závažných pracovních úrazů s trvalými následky mohou být náklady spojené s léčením a náhradou na výdělku enormní a zaměstnavatel nemusí být ochoten či schopen takovým závazkům dostát. Nelze ani vyloučit, že zaměstnavatel bude rozporovat svoji odpovědnost a zaměstnanec tak bude muset své nároky uplatnit u soudu; to jednak oddálí uspokojení jeho nároků o několik let a jednak je spojeno se značnými náklady i nejistotou výsledku sporu.

Riziko ovšem vzniká i na straně zaměstnavatele, který, byť řádně a v dobré víře platil zákonné pojistné, může být povinen uhradit celou škodu sám, což zejména pro menší společnosti může být likvidační.

Z uvedeného rozhodnutí tedy vyplývají tyto závěry:

  1. Je problematické, pokud pracovní smlouvu uzavře na obou stranách jedna a ta samá osoba; taková smlouva uzavřená do 31.12.2013 je dle názoru Nejvyššího soud ČR neplatná; smlouva uzavřená po tomto datu by dle autorky měla být platná, pokud bylo postupováno v případě statutárního orgánu dle §§ 54 a násl. ZOK;
  2. Pokud zaměstnanec vykonává práci pro zaměstnavatele bez platné pracovní smlouvy, vykonává ji v tzv. faktickém pracovním poměru;
  3. Utrpí-li zaměstnanec při výkonu práce v rámci faktického pracovního poměru úraz, bude posuzován jako úraz pracovní a zaměstnanec má vůči zaměstnavateli nárok na odškodnění v souladu se zákoníkem práce;
  4. Zaměstnavatel nemá nárok na kompenzaci vyplacené náhrady této škody od pojišťovny v rámci zákonného pojištění odpovědnosti za škodu, a to bez ohledu na to, zda platil za poškozeného zaměstnance pojistné.

Doporučení:

S ohledem na výše uvedené je třeba doporučit, aby v případě, kdy chce statutární orgán uzavřít pracovní smlouvu s jím zastupovanou společností, postupoval dle §§ 54 a násl. ZOK. Vzhledem k tomu, že platnost takové pracovní smlouvy může být rozporována, lze pro všechny případy doporučit sjednání i komerčního úrazového pojištění, které by hradila společnost a které by v případě úrazu pokrylo statutárnímu orgánu alespoň část vzniklé škody. U ostatních zaměstnanců nelze než doporučit pečlivou přípravu a kontrolu pracovních smluv, aby jejich neplatnost neměla pro zaměstnance i zaměstnavatele v případě pracovního úrazu fatální následky.

 
 

 

 
TOPlist