Jdi na obsah Jdi na menu
 

Adaptace německých pracovních smluv v českém právním prostředí

Tereza Landwehrmann 

PRAKTICKÁ PERSONALISTIKA 7–8/2019

V České republice působí řada firem se zahraničními vlastníky a řada poboček velkých mezinárodních společností. Personální oddělení takových společností se zpravidla potýkají se specifickými výzvami při tvorbě pracovněprávní dokumentace. Ke standardnímu problému, spočívajícímu ve snaze mít variabilní vzory pracovních smluv pro jednotlivé typy pracovních pozic, které odpovídají aktuálním potřebám zaměstnavatele a které při nástupu nového zaměstnance znamenají minimum práce a v případě soudního sporu maximální oporu, existují v těchto firmách další speciální požadavky. Zahraniční vedení totiž zpravidla požaduje, aby byly různé právní dokumenty, včetně pracovních smluv, pokud možno globálně standardizovány. Pro českého personalistu to znamená, že při tvorbě „svých“ lokálních vzorů musí zohledňovat jiné vzory pracovních smluv, které ovšem pocházejí z odlišného právního prostředí a s českými pracovněprávními předpisy mnohdy zcela nekorespondují.

Vzhledem k tomu, že stále platí, že Česká republika patří mezi atraktivní investiční lokality pro německé investory, pochází podobné instrukce a požadavky na adaptaci pracovněprávní dokumentace velmi často ze Spolkové republiky Německo (dále jen „Německo“). Český personalista se tak chtě nechtě dostává do kontaktu s německým pracovním právem, které nicméně zpravidla (detailně) nezná a které ve vztahu k českým pracovněprávním předpisům vykazuje v řadě oblastí významná specifika. Těmto odlišnostem i jiným praktickým aspektům spojeným s adaptací německých pracovních smluv pro zaměstnance, jejichž pracovní poměr se řídí českým právem, se věnuje přiložený článek

 
 

 

 
TOPlist