Nejvyšší soud posuzoval případ zaměstnankyně, která odmítla na pracovišti nosit roušku. Zaměstnankyně to odůvodnila potvrzeními od lékařů, že má „dlouhodobé neinfekční respirační onemocnění“ a že jí rouška působí „psychické obtíže“. Zaměstnavatel na nošení roušky i přes to trval s tím, že zaměstnankyně nesplňuje žádnou z výjimek pro nošení roušky uvedených v mimořádném proticovidovém opatření. Když zaměstnankyně roušku nadále odmítala, nechala ji firma doma bez náhrady mzdy.

Podle Nejvyššího soudu se mimořádná opatření vůbec netýkala zaměstnavatelů – neukládala jim povinnost nošení roušek ani kontrolovat, ani vyžadovat. Zaměstnavatel se proto rouškami neměl povinnost vůbec zabývat.

Zároveň měl ale zaměstnavatel právo si povinnost nošení roušek na svých pracovištích zavést v rámci stanovení pravidel pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci před rizikem nákazy nemocí covid-19 (stejně jako třeba helmu nebo vestu pro jiná rizika). Takový pokyn je pro zaměstnance závazný a může odmítnout jeho plnění jen pokud by byl v rozporu s právními předpisy. To by mohlo být v situaci bezprostředního a závažného ohrožení zdraví zaměstnance v důsledku splnění pokynu.

Pokud si zaměstnavatel zavede přísnější pravidla BOZP, musí ale brát ohled na zaměstnance se zdravotním postižením. Pokud by takové zpřísněné BOZP opatření (povinnost nosit na pracovišti roušku) zabraňovalo zaměstnanci v práci kvůli jeho zdravotnímu postižení (jak v tomto případě tvrdila zaměstnankyně). Musí zaměstnavatel přijmout přiměřená opatření podle antidiskriminačního zákona, aby zaměstnanec mohl pokračovat v práci.

Nemožnost pracovat z důvodu vlastního pracovního stavu je obecně „problémem“ zaměstnance, který nemá nárok na náhradu mzdy. Pokud by ale, podle Nejvyššího soudu, byla vina za nemožnost výkonu práce na straně zaměstnavatele z důvodu nezavedení „přiměřených opatření“, má zaměstnanec na náhradu mzdy právo.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu 21 Cdo 1577/2022 ze dne 19.2.2024)