Jdi na obsah Jdi na menu
 

Mzdu za práci přesčas lze po dohodě vyplatit až při čerpání náhradního volna poskytnutého namísto příplatku

5.9.2022 - připravila Alice Mlýnková

Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí č.j. 6 Ads 138/2022-37 ze dne 25. 8. 2022 navázal na judikaturu pracovněprávního senátu Nejvyššího soudu a potvrdil správnost postupu zaměstnavatelů, kteří na základě dohody se zaměstnancem neproplácí dosaženou mzdu za práci přesčas ihned za měsíc, kdy byl přesčas odpracován, ale teprve za měsíc, v němž zaměstnanec čerpá náhradní volno poskytnuté dle vzájemné dohody namísto zákonného přesčasového příplatku. Tato praxe přitom často vychází z žádosti samotných zaměstnanců, kteří nechtějí, aby v důsledku náhradního volna došlo k poklesu jejich pravidelného příjmu, a raději si tedy na odměnu za přesčas „počkají“. Pokud by totiž zaměstnavatel mzdu za práci přesčas uhradil obratem, následující náhradní volno čerpané v dalších měsících již bude z povahy věci neplacené. 

Jak plyne z § 114 odst. 1 zákoníku práce, za dobu práce přesčas zaměstnanci náleží jednak mzda za dobu přesčasové práce, a dále příplatek ve výši nejméně 25 % průměrného výdělku zaměstnance. Zaměstnanec a zaměstnavatel se nicméně mohou dohodnout, že namísto tohoto příplatku bude zaměstnanci poskytnuto náhradní volno v rozsahu odpracovaného přesčasu, a to i později než za 3 kalendářní měsíce po jeho odpracování. Může tedy například vzniknout situace, kdy se zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodne, že za letní přesčasovou práci v sezóně bude náhradní volno čerpat okolo vánočních svátků. A aby v důsledku toho nebyla jeho prosincová mzda nižší, než na kterou je zvyklý, má zaměstnanec zájem na tom, aby toto náhradní volno bylo placené – tedy aby mu mzda za přesčas byla uhrazena teprve při čerpání náhradního volna v prosinci a nikoliv v měsíci po odpracování přesčasu. 

Ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce nicméně stanoví, že mzda je splatná nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po výkonu práce. O toto ustanovení se v posuzovaném případě opírala inspekce práce, která tvrdila, že veškerá provedená práce musí být zaměstnanci vždy bez dalšího uhrazena nejpozději do konce následujícího kalendářního měsíce. Podle inspekce práce tak jediným správným postupem zaměstnavatele mělo být uhrazení přesčasu ihned v měsíci následujícím po jeho odpracování s tím, že náhradní volno poskytované namísto příplatku za práci přesčas by bylo svým charakterem neplacené, a to bez ohledu na zájmy a potřeby zaměstnance. 

Nejvyšší správní soud dal však rozumně zapravdu argumentům ve prospěch možnosti smluvního odsunutí splatnosti mzdy (včetně té za práci přesčas) až na okamžik čerpání ujednaného náhradního volna. Stejně jako krajský soud, který daný spor rozhodoval původně, pouze připomněl, že při posuzování předmětné dohody o pozdější splatnosti je nutné mít na zřeteli zvláštní ochranu zaměstnance v případech, kdy by se zaměstnavatel tímto způsobem snažil využít svého silnějšího postavení v pracovněprávních vztazích. U zaměstnanců státního sektoru odměňovaných platech je navíc splatnost odměny za přesčas až při čerpání náhradního volna zákonným standardem a není tedy důvod, proč by takový postup neměl být umožněn i v soukromé sféře.  

Závěr pro praxi: 

Zaměstnavatel, který se se zaměstnancem dohodne na čerpání náhradního volna namísto příplatku za práci přesčas s tím, že odměna za tento přesčas bude zaměstnanci vyplacena až společně se mzdou za měsíc, v němž bude předmětné náhradní volno čerpáno, postupuje v souladu s právními předpisy a neporušuje svou povinnost uhradit zaměstnanci veškerou dosaženou odměnu za práci řádně a včas. 

 
 

 

 
TOPlist